Godrikův blog

Záležitosti velkého významu nechť jsou brány zlehka. Záležitosti malého významu nechť jsou brány vážně.

Sherlock Holmes - Údolí strachu a To nejlepší

Dobrým zvykem v blozích ostatních se stalo publikovat svůj čtenářský deníček. Jak se možná dalo postřehnout, tento můj „publikátor“ záměrně nesplňoval až dosud žádné charakteristiky blogu, krom názvu. Je to z toho důvodu že soudím, že...

...publikovat události z každodenního života je zbytečné, nebo spíš na úrovni „blesku“ a podobně, pouze s rozdílem, že hrdinové své soukromí odhalují dobrovolně a nejsou mezi lidem známí. Destruktivní vliv na čtenáře je ale stejný. Zabíjí to jejich čas, stejně jako schopnost (nebo spíš nevyžaduje použití) se nad něčím zamýšlet, což je jev určitě společnost degradující.

Naopak politické komentáře a filosofie vždycky vedou jenom k hádkám a soudný člověk je stejně nebude psát, neboť chápe, že jeho pochopení věcí je čistě díky věku (=zkušnostem) určitě zatím nedostatečné. A jak jistě vidíte, už i tímto začátkem jsem podle výše řečené premisy silně zpochybnil svou soudnost.

Ale zpět k věci - doposud jsem publikoval pouze něco, co jsem skutečně pokud možno vytvořil a mělo nějakou nenulovou hodnotu pro ostatní. Dilema s názory na knihy jsem nakonec rozetnul takto: i když jde pouze o vlastní kydy kolem cizího úsilí, pořád se najde dost návštěvníků, kteří na knížku nesáhnou jak je rok dlouhý. Ať z lenosti nebo nerozhodnosti na co se vrhnout. A světu udělám kladnou službu, když se pokusím lidem svoje postřehy předat. Těm, co nečtou, tím, že je vůbec přivedu na myšlenku knížek, těm co jsou nerozhodní tím, že třeba budou sdílet moje názory a můžu tak knížku nenásilně doporučit.

Po delším úvodu pak konečně začněme s tématem příspěvku. Tentokrát dílem z nejklasičtějších, a to sice Sirem Arturem Conanem Doylem a jeho příběhy o Sherlocku Holmesovi.

O knize samotné:

Obecně se dá říct, že Holmes jako téma mě zaujal ze dvou důvodů - za prve, sám hlavní hrdina je zajímavý charakter a stojí za to se s takovým člověkem, aspoň skrz řádky knihy, seznámit. Není bez zajímavosti, že Holmes posloužil velkou částí jako předloha pro Dr.House (i když se i v mnoha ohledech liší).

Věc, které jsem nepřikládal původně váhu, ale ukázala se taky jako zajímavá, je vztah Holmese a Watsona, který člověka taky může poučit. Mě osobně třeba tak, že jsem musel přehodnotit názor „člověk je prospěšný společnosti tím co dělá“. Protože vzato do důsledků, Watson sám na venek nedělá nic - přesto sám tvoří jakousi možnost a usměrňující sílu. Tím myslím, že i když myšlení a všechny předpoklady pro řešení případů Holmes má, nedokázal by (soudím) bez psychické podpory Watsona zdaleka tak dobře a intenizivně se práci věnovat. Což docela odpovídalo některým reálným příkladům, kterých jsem si díky tomu všimnul.

Poslední zajímavost, kterou jsem v knize opět již očekával, je atmosféra Londýna a Anglie na přelomu století. Ani v tomto mě kniha nezklamala.

Pokud mám porovnat román „Údolí strachu“ a soubor povídek „To nejlepší“, pak bych líp hodnotil povídky, které se mi dostaly do ruky jako druhé. Kvalita obou knížek si drží stejnou úroveň, ale pro detektivní zápletky mi mnohem víc sedla povídková forma. Navíc výběr povídek se mi zdál povedený (nenašel jsem žádný výrazně slabší kus) a rovněž komentáře k povídkám a dokreslení dobových okolností jejich vzniku v „Tom nejlepším“ příjemně přispějí k udělání si představy a přehledu o Sherlocku Holmesovi jako literárním fenoménu.

Nejvíc mi utkvěly povídky „Spolek ryšavců“ a „Tančící figurky“, které mi originalitou poskytly i nějaký námět pro Doupě. Spolek ryšavců použiji skoro beze zbytku - ten tedy můžu doporučit a naopak své hráče od něj odradit. U Tančících figurek mě zaujal nápad figurek jako takových, resp. toho co se s nimi v knize dělo (zde kvůli hráčům nemůžu být konkrétnější, čtenáři prominou a přečtou snad sami v knize).

Celkem vzato hlavně povídková kniha určitě za přečtení stojí, kdyby nic tak pár prvních povídek. (Publikace „Sherlock Holmes To nejlepší“, nakladatelství IMAGO, Praha 1996, 375 stran) Pro ty, kteří by měli pak další zájem, stojí za pozornost některý z románů, já osobně si ještě brousím zuby na nejznámější "Studii v Šarlatové".