Godrikův blog

Záležitosti velkého významu nechť jsou brány zlehka. Záležitosti malého významu nechť jsou brány vážně.

Gianfarův deník II

Deník z 2. hraní ADnD se Sniperem. Možná přibude i první, ale uvidíme. Deník píše Gianfar, půlelf válečník(fighter), teď už na 2.úrovni.

Den 2.

Probudil jsem se dnes docela časně. Je to už druhý den, co hlídáme pevnůstku a chystáme se na nájezd skřetů. I když zatím jsme toho moc neudělali... Měli bychom zabrat, pokud chceme něco stihnout. Navíc pořád jsme ani nevyčistili vnitřek od pavouků. Hemží se jich tam desítky a nahoře je jeden nevídaně velký, asi těžko bude přirozeného původu.

Navrhoval jsem dnes Daširovi a ostatním, aby se pavouk polil olejem a zapálil, ale příliš je to nezajímalo. Boj s pavoukem odložili na později. Nemyslím si, že to bylo zrovna dobře, skřeti se nakonec můžou přiřítit každou chvilku, dokonce i když tohle píšu. Ale už je rozhodnuto a nemá cenu se tím asi dál zabývat.

Přes den jsme společně vylepšovali obranu pevnosti. Teda bez Haldara, který odešel do vesnice kupovat vybavení na práci v lese. Vrátil se až večer, ale do té doby se toho stihlo ještě hodně. Našli jsme nakonec i padlý strom, kterým chtěl Dašir přehradit cestu k pevnůstce. Celé odpoledne jsme se víceméně věnovali vytrhávání křovisek a pokládání je na nejnepochopitelnější místa kolem pevnosti. Dašir a Ferwik se vzájemně podporovali ve vymýšlení různých pitomých umístění a než jsme je všechny zaplnili, schylovalo se už k večeru. Po pravdě celé už je to úplná fraška. Dopoledne jsem s tím ještě částečně Ferwikovi věřil, ale odpoledne jsem měl možnost si vyzkoušet, jak velkou překážku vykořeněné křoví tvoří. Ale práce mi aspoň umožnila prozkoumat přímé okolí a nahlédnout do lesa. Je neskutečně hustý a jakákoliv úniková cesta přes něj je prakticky vyloučená. Celé tohle místo je strategicky k ničemu...

Měl jsem dost času přemýšlet i tom, jestli nezkusit někoho přesvědčit, abychom to udělali jinak. Ale dosáhl bych tím něčeho? Dašir a Ferwik nepřipadají v úvahu. Jsou přesvědčení o správnosti toho, co dělají, a zajímají se o celou tuhle věc docela přízemně. Když jsem se přidal k družině, myslel jsem, že mě Dašir snad přesvědčí o tom, že víra není jenom tou snůžkou tradic a maskou, za kterou se dá schovat cokoli. Vlastně jsem v to i doufal. Tím víc mě zklamalo, že mi všechny myšlenky jenom potvrdil. Nikdy jsem ho neviděl se doopravdy modlit nebo žádat svého boha o pomoc. Celé ty nabubřelé řeči o cestě, pochopení... Kneží ve skutečnosti nejsou nic víc než špinaví kouzelníci, kteří jenom dosahují svého jinými nicneříkajícími rituály a zavedenými modlitbami. Smysl věcí, jejich podstata; nic z toho je zjevně nezajímá.

Ale když se vrátím k našemu útočišti - už když jsem se Dašira a Ferwika pokoušel přesvědčit k jakékoli taktice a útoku na pavouka, jasně mi dali najevo, že nemají o moje rady zájem. S nimi je tedy domluva zbytečná. Být kdekoli jinde, řekl bych Elis, ale tady by mi těžko pomohla. Když jsme cestovali z goromejské pevnosti a dostali se do šarvátky se skřety (kde jsme také narazili na Dašira a Ferwika), měl jsem možnost z jejího chování vysledovat, k jaké frakci se řadí. Boj jí jde obstojně, ale nikdo ji neučil bojovat ve skupině a v přírodě. Kam udeřit, jak vést meč, jak se dobře vykrýt a kam uhnout. Hodně lidí si myslí, že to znamená umět bojovat. Ale znamená to jenom umět zabít. Jenom malou kapku toho, co boj skutečně je. A taky to, co by neměl být. Ne, ani Elis nepřesvědčím o tom, že věci děláme špatně. Taktiku ji její mistři nikdy učit nebudou a proto nemám možnost a dost času jí vysvětlit důvody svého znepokojení. O Haldarovi nemělo cenu přemýšlet od začátku. Možná dokáže pobavit okolí a vyprávět vtipy, ale tím míň se vyzná v boji. Navíc i kdyby se přiklonil k mému názoru, dal by na něj někdo z ostatních? Asi bych ho dokázal přesvědčit, ale on sám by nikdy důvody nepochopil. A vnutit mu, aby prosazoval myšlenku, pro kterou nemá žádné vlastní pohnutky? Ne. Ani jemu říct nemůžu. Udělalo by to víc zlého než dobrého.

K večeru se vrátil Haldar a teprve tehdy se věci daly do pohybu. Kněz najednou změnil názor a začali jsme tedy připravovat útok na pavouka. Stáli jsme už na střeše, když jsem se chystal vylézt nahoru na věž a dírou ve stropě vlít dovnitř olej. Opět se nikdo neměl k tomu mi jakkoli pomoct, takže jsem si musel pomoct sám. Byl jsem rád, že ostatní vůbec vzali na vědomí co se chystám udělat. Opět špatně. Následující okamžiky mi v tom daly za pravdu. Zatímco jsem hledal na stěně nějaké výstupky na vyšplhání, Elis začala syčet na pavouka. Nepřišlo mi to v té chvíli divné, takže jsem tomu nevěnoval pozornost. To byla ten den moje největší chyba... Nezaregistroval jsem, že se přiblížila příliš ke dveřím, tedy až do té chvíle, kdy roli aktivního převzal pavouk a dveře vyrazil. Ostatní už probíhalo neuvěřitelně rychle. Kusadly, snad většími než zbytek těla, napadl Elis a poslal ji okamžitě k zemi. V té chvíli už jsem měl vytaženou zbraň a pokusil se ho trefit. Dašir předvedl nějaké kouzlení, Haldara potkal podobný osud jako Elis. V boji i mě pavouk trefil, ale Dašir nakonec našel zbytek kouzla a otravy mě zbavil. Ferwik zůstal dole a pavouci tam už ho málem měli. Seskočil jsem teda ze střechy rovnou na zem a pádil k němu. Dašir se přidal o pár okamžiků později a společně jsme zbytky hmyzu už rozmetali.

Tak tedy dopadl boj a ten večer už nezbývalo moc co jiného na práci. Kněz se staral o raněné, já jsem se mezitím vydal kousek dál od pevnosti a vzpamatovával se ze škrábanců ze střetu. Navíc potřeboval jsem si urovnat myšlenky a doufal jsem, že kdyby se blížili skřeti, stihl bych zbytek družiny včas varovat. Nic z mých obav se ale nenaplnilo.

Den 3.

Následující dny se postupně všichni vzpamatovávali ze zranění a ti kteří mohli, se přidali k práci v lese. S nářadím (které nakonec Haldar donesl) jsme se pustili do stromů a realizovali Daširovu vizi o zahrazení vchodu kmenem. Hra s křovisky pokračovala i tento den. Do večera jsme realizovali všechny kolektivní představy o posílení obrany a za zdí, která tvořila první obrannou linii, jsme se uložili ke spánku. Noc ještě pořád příchod skřetů nepřinesla.

Den 4.

Čtvrtého dne ráno už se začínalo zdát, že na nás skřeti snad i zapomněli. Trvat to tak ještě přes jednu noc, uvěřil bych tomu docela. Bohužel, odpolední události tomu chtěly jinak...

Skřety jsme zaregistrovali až relativně blízko před pevností. Střelci, společně s nimi i já, jsme se usilovně snažili likvidovat nepřátele na dálku. Teď mě vlastně udivuje, že jim se nedařilo o moc lépe něž mně. Vystřelil jsem si toliko dvakrát, než se dostala skupina do těsné blízkosti. Dašir stál vzadu, takže role šermíře zůstanla na mně. Během okamžiku se ale situace totálně zvrtla. Haldar už nemohl hodit svou ohnivou kouli, protože ho přímo zaměstnával člověk s holí, který se asi dokázal prodrat lesem. Nechápu do dnes jak. Dašira se snažil střelit další skřet, který se nějak dostal do týla. Kněz tedy hned v té chvíli shodil strom a zahradil nepřátelům cestu. Jednoho z nich padající kmen srazil k zemi. Dřív, než jsem ale stihl cokoli udělat, mě zasáhlo kouzlo jejich šamana. Od té chvíle jsem mohl jenom nečinně přihlížet.

Haldarovi se nedařilo a člověk s holí uměl bojovat líp, než by se na první pohled zdálo. Přišli jsme o nejsilnější zbraň. A také jedinou, kterou se snad ještě dala bitva obrátit v náš prospěch. Ferwik se po pár úderech rozběhl pryč. Bohužel směrem, kde byl jedině útes. Dašir začal ustupovat směrem k lesu. Nakonec byl z nás k němu nejblíž. Jmenovatelem toho všeho bylo jakési další proklaté kouzlo jejich šamana. Nezapomenu na ten pocit, když jsem upoután k zemi stál a sledoval, jak se Elis s Ferwikem snaží zachránit ještě poslední zbytky našeho útočiště. Přišlo kouzlo, které bylo pro oba neskutečně drtivé. Ferwik byl raněn a dal se na útěk. Ovšem Elis byla zraněná z boje z pavoukem a kouzlo na ni dopadlo plnou silou. Ona už možnost k útěku nedostala...

***

Následující okamžiky mi přinesly možnost přemýšlet o všem co se stalo. Tři dobrodruhy táhli skřeti svázané za sebou a mě se stále promítaly v hlavě předchozí události. Jeden člověk přišel o život. Navíc člověk, o kterém jsme toho věděli tak málo. Svá tajemství si vzala tam, kde jsou háje stále zelené. Dašir utekl. Přecejen mu snad jeho víra nakonec pomohla.

Muselo se to ale stát? Byl nesmysl, že jsem se alespoň nepokusil ostatním říct, co jsem chtěl. Všechno mohlo dopadnout jinak. Byla to moje odpovědnost, protože jsem věděl, co hrozí. Možná to byla moje chyba. Je to neskutečně hořké pomyšlení, když si vzpomenu na to, jak jsem Elis viděl umřít, a že jsem tomu mohl zabránit...