Rubriku psaní začnu trochu netradičním způsobem. Vzhledem k čtvrtečním tragickým hodinám Matematického semináře jsem dnes uvažoval nad smysluplnějším využitím času a nakonec jsem k něčemu došel...
Pokusy o poezii končily zatím vždy fiaskem - jednak jsem se díky únavě z šesti předcházejících hodin a neustálému napětí, nebudu-li právě já ten šťastlivec, co půjde počítat příklad, nikdy nemohl soustředit, jednak jsem nechtěl riskovat psaní do sešitu přímo spolužákům na očích. Jsou jinak v pohodě, ale zrovna básničky jdou značně mimo ně (a to nejenom moje ale třeba i Seifertovy či jakékoli jiné). Smysluplné povídky bych taky v hodině vést nedokázal, nicméně stylistická cvičení s jednoduchými příběhy by byly poměrně rozumným východiskem. Do sešitu psát samozřejmě nemůžu - přepisování nebo aspoň poskytování k hodnocení by bylo peklo. Nicméně měl jsem základní nápad na příběh a vytáhl jsem svůj mobil s alfanumerickou klávesnicí. Zápis se ukládal do poznámky o max. délce 3000 znaků. Jedna a jedna byly dvě! Objevil jsem tak i nejdůležitější matematické zjištění toho dne a už daleko klidněji jsem se pustil do smolení nového vyprávěcího cvičení. Položil jsem si tak taky základní kamínek pro novou formu - třítisícovku - která by se u mě v budoucnu mohla stát velmi oblíbenou. Dnešní cvičení je trochu kratší - prof. nám dal před koncem hodiny volno.
Balnar se zastavil. V křoví napravo od něj se něco pohnulo. Neparně, ale stačilo to, aby si byl jistý, že něco není v pořádku. Na žádné zvíře větší myši nenarazil už dva dny. Tím spíš si nepamatoval, že by v Albionských lesích vůbec něco, pohybující se nad zemí, žilo. Ihned tasil meč a zaujal střeh. Čekal, jestli se ta věc v křoví ještě pohne a byl připraven se bránit. Po vteřinách čekání a několika opatrných krocích ale usoudil, že křoví už se nepohne. Ať to způsobilo cokoli, bylo teď už dávno pryč, i kdyby měl v úmyslu po tom pátrat.
Balnar se ale soustředil spíš na cíl cesty a na to, jak les nejrychleji překonat. Přes to, že Albion byl na přímé spojnici Intaru a Valeska, nevedla jím nikdy žádná cesta. I menší a těžší stezky, určené spíše horalům a dobrodruhům, se zdánlivě snadnému terénu rovinatému terénu lesa vyhýbaly.
Do večera Balnara už nic neobvyklého nepotkalo. Rozdělal tedy malý ohňíček, jak mu les dovolil, pojedl něco sušeného masa a chleba a následně se uložil ke spánku.
Zdál se mu prapodivný sen plný stromů a rostlin, které - bylo to možné? - se hýbaly. Rozuzlení si ale nepamatoval. Probudil se brzy a od opětovného usnutí až do rána se mu nezdálo nic.
Dvě hodiny od východu slunce se zatáhlo a začalo pršet. Balnar už byl nějakou dobu na cestě a jemný deštík mu nijak nevadil. Pokračoval tak až do odpoledne, kdy ho počasí definitivně donutilo změnit názor. Deštík už přerostl přes pravý déšť v průtrž a nebylo pochyb, že brzo z něj bude i bouřka. Obloha nenaznačovala, že by se mělo něco změnit, a tak začal uvažovat nad svými možnostmi. Stromy žádnou ochranu před deštěm neposkytovaly a jít dál znamenalo v trvajícím dešti riskovat nachlazení. Což zase znamenalo riskovat ztrátu bojeschopnosti, kterou si dovolit nemohl. Ta složitější část byla pořád před ním a i tak nebylo dvakrát bezpečné jít divokým lidupustým lesem nebojeschopný. Zvažoval už možnost návratu, když si uvědomil, že se právě nachází někde poblíž západní strany hvozdu ohraničené horami plnými jeskyň a hlubokých údolí. I kdyby měl velkou smůlu, nebyl dál než deset mil. Ztratit pár mil za přečkání deště a možná i uschnutí, to mělo rozhodně cenu. Otočil se tedy přibližně na západ a pokračoval směrem ke kopcům. K večeru začala půda stoupat a před setměním se mu dokonce podařilo najít mělkou a pustou jeskyni, kde by mohl přečkat noc.